Dolní zámek

Ze Salhausenu 1562 - 1612

           Při dělení bratří v roce 1562 dostal Jan ze Salhausenu (*1526 - †1576) Dolní zámek s částí Benešova a několik vesnic. Dne 30.září 1568 zemřela Janova manželka Brigita ze Schönbergu (†1568), s níž měl dva syny Volfa (*1547 - †1589) a Antonína (*kol.1560 - †1620). Jan ze Salhausenu však nezůstal dlouho vdovcem a v krátkém čase se před rokem 1570 oženil s Anežkou z Češova.

            Po roce 1570 začal Jan rozšiřovat Dolní zámek o novou menší zámeckou budovu. Stavba trvala 8 let, ale Jan se její dostavby nedočkal, neboť zemřel dne 25. září 1576, dva roky před jejím dokončením. Ještě v tomto roce 1576 zdědili Dolní zámek s příslušným panstvím jeho synové Volf a Antonín.

           Volf a Antonín drželi zděděný majetek společně. V roce 1578 ukončili výstavbu zámeckého budovy, kterou započal jejich otec Jan v roce 1570. Od té doby měl každý vlastní bydlení. Antonín zůstal v Dolním zámku a Volf se nastěhoval do nově vystavěné zámecké budovy, které se od té doby říká tzv. Volfův zámek. Jde o menší budovu s bohatými renesančními štíty, s arkýřem sedícím na diamantové noze, s plochým portálem, šnekovým schodištěm a průjezdem, zaklenutým žebrovou klenbou. Výstavbou této budovy byla zakončena stavební činnost rodu Salhausenů na benešovských zámcích.

            Celkově areál zámku tvořil řadu izolovaných budov při severním a zčásti západním okraji města, každý se svým vlastním nádvořím a branou, navzájem spojené jen úzkými chodbami při hradebních zdech ve výši jejich cimbuří, kterými byl umožněn průchod až do kostela. Jde o ojedinělý urbanistický příklad, který ukazuje, jakým způsobem bydlela renesanční šlechta ve svém poddanském městě.

            S činností saské hutě, která pracovala na výstavbě zámeckých budov v Benešově nad Ploučnicí, souvisí i řada památek, které se nám zachovaly z konce 16. a začátku 17. století v širším okolí Benešovska.

            Dne 23. 2. 1579 se Volf ze Salhausenu oženil s Marií z Bocku (1563 - †1612) a v roce 1580 jí věnoval ves Horní Habartice. Volf měl v manželství s Marií tři syny Jana Abrahama (*1583-†1617), Volfa (*1584-†1642) a Jana Volfa (*1585-†1586). Také Antonín ze Salhausenu nezůstal dlouho sám. Oženil se dne 1. 3. 1584 s o mnoho let mladší Barborou z Bocku (*1562 - †1603) a ještě téhož roku ji věnoval na „tvrzi“ v Benešově a některých vesnicích.

            Volf ze Salhausenu zemřel dne 24. 2. 1589 a zanechal vdovu Marii s dvěma nezletilými syny, Janem Abrahamem a Volfem. Poručníkem pozůstalých Volfových synů se stal jejich strýc Antonín ze Salhausenu. Po Volfově smrti žila Marie Salhausenová, roz. z Bocku dále s dětmi na Dolním zámku ve Volfově křídle. V roce 1593, čtyři roky po smrti svého muže se Marie provdala za Jana z Duban (†1596) na Liběšicích. V té době se pravděpodobně přestěhovala do tzv.Konojedského domu, kde žila ještě i v roce 1596 po smrti svého druhého manžela.

            V roce 1590 se Antonín ze Salhausenu uvázal po smrti svého synovce Kryštofa z Hagen (*1582 - †1590), syna zemřelé Magdaleny z Hagen, roz. ze Salhausenu (*1565 - †1582) dcery Bedřicha mladšího ze Salhausenu (*1518 - †1575), v držení Horního zámku a druhé poloviny města. Ještě v témž roce podala Marie ze Starschedelu, roz. ze Salhausenu, právoplatná dědička tohoto dílu po své sestře Magdaleně z Hagen stížnost k císaři a Antonín ze Salhausenu byl přinucen po soudním sporu odstoupit od neoprávněné držby Horního zámku a vrátit jej Marii ze Starschedelu a spokojit se s odstupným ve výši 2000 kop.

            Antonínovým původním záměrem bylo sjednocení Dolního zámku s Horním zámkem a k němu příslušným panstvím do jednoho celku, jako tomu bylo v době jeho děda Bedřicha staršího ze Salhausenu (†1562). Ani po prohraném sporu s Marií ze Starschedelu se svých záměrů nevzdal. Již v roce 1596 koupil od Hauboldta ze Starschedelu, vdovce po Marii ze Starschedelu (†1594) část panství náležejícímu k Hornímu zámku, a to vesnici Janov, polovinu Mezné a Hřensko za 16 000 kop m., dále rozsáhlé lesy za řekou Kamenicí, dvě pily a sklad dřeva na Labi. V roce 1597 koupil od svého příbuzného Bedřicha ze Salhausenu, z březenské rodové větve Salhausenů statek (Velké) Březno.

            Když v roce 1601 synové zemřelého Volfa ze Salhausenu Jan Abraham (*1583 - †1617) a Volf (*1584 - †1642) dospěli do plnoletosti, tak jejich strýc a poručník Antonín ze Salhausenu s nimi učinil majetkové vyrovnání, ale celý Dolní zámek s příslušným panstvím si ponechal v držení sám.

            Dne 28. 11. 1603 zemřela manželka Antonína staršího ze Salhausenu (*kol.1560 - †1620) Barbora z Bocku a byla pohřbena v salhausenské pohřební kapli v Benešovském kostele. Z tohoto manželství měl Antonín tři děti, Antonína mladšího (*1589 -†1625), Adolfa (*1595 - †1596), který brzy zemřel a dceru (*1595 - †1595), která zemřela v den narození. V následujícím roce 1604 odkoupil ještě Antonín starší ze Salhausenu opět od Hauboldta ze Starschedelu část vesnic patřících k arnoltické farnosti, mezi nimiž byla i ves Bynovec.

           Záměr sjednocení původního benešovského majetku Salhausenů pod jednu správu přestal Antonínovi vycházet. Neuvážlivým skupováním vesnic a pozemků se dostával do finančních nesnází a začal upadat do dluhů. Aby zachránil alespoň část nabytého majetku, musel přistoupit k určitým majetkovým zástavám a konečně i k jejich prodeji. Tak již v roce 1605 zastavil pražskému měšťanu Kryštofu Winterovi z Polehrad část nedávno koupených lesních majetků i některé vsi.

            Dne 11. 7. 1606 se Antonín starší ze Salhausenu podruhé oženil s vdovou Dorotheou ze Sebottendorfu, roz. z Hermsdorfu. Také v tomto roce Antonín odprodává další část majetku, a to Velké Březno svému tchánovi Janu Abrahamu Bockovi z Bocku.. To již začínal být konec Antonínova plánu sjednocení panství a do odprodání celého zbylého majetku zbývalo jen několik málo let. V letech 1609 – 1610 došlo k celkovému zadlužení panství,a proto byl v těchto letech proveden jeho soudní odhad. To již byl úpadek Antonína naprosto neodvratitelný.

            V roce 1612 musel Antonín starší ze Salhausenu odstoupit Dolní zámek s polovinou města, s příslušným zbylým pozemkovým majetkem a s veškerými dluhy Janovi z Vartemberka na Novém zámku a Kamenici. A tak se stal z Antonína ze Salhausenu, který byl ještě před několika lety bohatý a prosperující vlastník poměrně rozsáhlého pozemkového majetku, zchudlý šlechtic. Je o něm známo, že byl veselé hýřivé povahy, měl rád přepych a žil v přátelství se svými poddanými. Odchodem Antonína staršího ze Salhausenu z benešovského zámku v roce 1612 se uzavřelo období rozsáhlé stavební činnosti na celém zámeckém areálu, který budovali jeho předkové od roku 1522.

            Po ztrátě Dolního zámku se Antonín starší odstěhoval do Dolních Habartic, kde našel zázemí u svého syna Antonína mladšího ze Salhausenu, který zde sídlil na dvoře zv.Kranachhof, který zdědil po své matce Barboře roz. z Bocku. O Antonínovi mladším je známo, že měl nešlechtické zaměstnání, neboť pracoval jako sochař. Pravděpodobně se podílel i na výzdobě rodové pohřební kaple v benešovském kostele. V roce 1615 se Antonín mladší oženil s Markétou z Liebstadtu, dcerou Jonáše Pausta z Liebstadtu, který byl již v této době držitelem Horního zámku.

     Antonín starší ze Salhausenu zemřel 29. dubna 1620 v Markvarticích a byl pochován v rodinné pohřební kapli v benešovském kostele. O pět let později v roce 1625 zemřel i jeho syn Antonín mladší ze Salhausenu a jeho smrtí definitivně končí i historie tohoto rodu na Benešovsku, který zde žil od roku 1515. 
 

 © PhDr. Zdeněk Henig