Horní zámek

z Thun-Hohensteina 1631 – 1926

     Thunové náležejí k nejstarším tyrolským šlechtickým rodinám. Jejich kolébkou byla nynější osada Vigo na Nonsberce v části Fleimserthalu v jižním Tyrolsku. Počátek rodu se klade do 11.století. Rod se v následujících stoletích rozdělil do několika rodových větví a teprve v průběhu 16.století se ustálily tři základní rodové pošlosti Thunů; Castell-Thunovská, Castell-Caldeská a Castell-Brughierská.

      Větev Castell–Brughierská byla založena Cypriánem z Thunu (*1501 - †1573). Cypriánův syn Zikmund (1537-97) se stal roku 1579 seniorem všech rodových větvích Thunů, jejichž statky byly do této doby společně užívané. Zikmund rozdělil v následujících letech společný rodový majetek mezi tři hlavní větve rodu tak, že větev Castell-Thunská obdržela zámek Thun, Visione a Sanpietro s příslušenstvím, větev Castell-Caldeská zámek Caldes, Roccu, Altaguardu, Cagnô a některé jiné zboží, větev Castell-Brughierská pak Brughier a Castelfondo. Zikmundovi synové přivedli svou rodinu k neobyčejnému rozkvětu nejen v rodné zemi, ale i v Čechách.

     Nejvíce z nich vynikl nejmladší Kryštof Šimon (*1582 - †1635), který v roce 1615 vstoupil do řádu sv.Jana Jeruzalémského, bojoval proti Turkům a později za třicetileté války ve službách císařských proti protestantům. Dosáhl nejvyšších vojenských i dvorských hodností, byl tajným radou a nejvyšším hofmistrem císaře Ferdinanda III.

     Jako člen řádu si Kryštof Šimon v roce 1624 vymohl na papeži Urbanovi VIII. povolení volného odkazu svého majetku. Kryštof Šimon byl i velkopřevor řádu sv.Jana Jeruzalémského, komtur maltézských komend v Bolzanu a komtur komendy olešnické, chebské a ložanské v Čechách. V roce 1627 obdržel Kryštof Šimon a jeho bratr Jan Cyprián (*1569 - †1631) český inkolát tzn., že byli přijati mezi českou šlechtu.

     V průběhu roku 1628 koupil Kryštof Šimon z Thunu od Güntera z Bünau panství Blansko, dále panství Děčín, Bynov a Šonštein. Ještě téhož roku odevzdal Kryštof Šimon všechny zakoupené statky v Čechách svému nejstaršímu bratru Janu Cyprianovi, který se tak stává zakladatelem nynější české větve hrabat z Thunu a Hohensteinu. V roce 1629 byli Thunové povýšeni císařem do stavu říšských hrabat a přijali titul z Hohensteina podle hrabství Hohensteinského v Dolním Sasku.

      Koncem svého života byl hrabě Kryštof Šimon z Thunu a Hohensteina vedle Albrechta z Valdštejna, Marie Magdalény Trčkové a Karla z Lichtenštejna jedním z předních boháčů v Čechách. O několik let později v roce 1635 hrabě Kryštof Šimon zemřel na následky zranění, které utržil v bitvě u Nördlingenu.

     Přistěhováním Jana Cypriana do Čech v roce 1628 bylo založeno české odvětví větve Brughierské. Prvním sídlem Thunů v nové vlasti byl pravděpodobně Děčín, kde také v roce 1631 zemřel hrabě Jan Cyprián. Nástupcem po zemřelém se stal ještě v témže roce jeho syn Jan Zikmund hrabě z Thunu a Hohensteina (*1594 - †1646).

     Jan Zikmund byl prvorozený syn Jana Cypriana a Marie Anny rozené Preysingenové z Altenpreysingu. Studoval v Paříži a po ukončení studií byl ve službách na španělském a vídeňském dvoře, kde se stal císařským komořím, tajným radou a jedním z místodržících v Čechách. Byl třikrát ženat: 1. manželka v roce 1612 Barbora Thunová z Caldes (*1591 - †1618), 2. manželka v roce 1628 Anna Markéta svob.paní Wolkensteinová z Trostburgu (†1635), 3. manželka v roce 1637 Markéta Anna hraběnka Öttingenová z Baldern (*1613/18 - †1684), sestra Marie Magdaleny markraběnky Bádenské. V témže roce 1631, kdy se ujal vlády nad svým panstvím v Děčíně, Klášterci, Cholticích aj., koupil Jan Zikmund hrabě z Thunu a Hohensteina od Zikmunda hraběte z Wolkensteinu a Rodeneggu zadlužený Horní zámek v Benešově s celým panstvím a statek Markvartice. V následujících letech Horní zámek a panství k němu náležející utrpělo škody za opakovaných vpádů nepřátelských vojsk – nejprve Sasů v letech 1631-32, kdy je vystřídali císařští a poté v roce 1634 Švédové.

     Po saském vpádu v roce 1633 držela Horní zámek dcera Jonáše Pausta staršího z Liebstadtu Alžběta a ještě téhož roku se pro nezaplacené úroky stal držitelem Haubold Paust z Liebstadtu, jménem svým i svého bratra Jonáše. V roce 1635 Haubold Paust z Liebstadtu předal Horní zámek s panstvím zpět Janu Zikmundovi hraběti z Thunu a Hohensteina, který jim v tomto roce splatil dlužné úroky.

     Zatímco předešlí majitelé panství v 16. a počátkem 17.století Salhausenové, Hagenové, Starschedelové, Paustové a Wolkensteinové vesměs sídlili na Horním zámku, Thunové, jimž patřili četné výstavnější zámecké budovy v severních Čechách zřejmě na Benešově často nesídlili.

      V roce 1646 zemřel v Děčíně Jan Zikmund a zanechal ze tří manželství dvanáct synů a sedm dcer. Pět synů se věnovalo duchovnímu stavu a čtyři z nich dosáhly vysokých církevních hodností: Guidobald (*1616-†1668) - kardinál, arcibiskup salcburský a biskup řezenský, Václav (*1629-†1673) – biskup pasovský, Jan Arnošt (*1643-†1709)- arcibiskup salcburský a František Zikmund (*1639 - †1702) - tajný rada, velkopřevor a admirál maltézského řádu a komtur v Grebinkách a ve Vídni.

     O majetek Jana Zikmunda se na základě jeho závěti z roku 1645 podělili četní synové, avšak Benešov spolu s Markvarticemi připadl rovněž podle téže závěti vdově Markétě Anně, rozené hraběnce z Öttingenové z Baldernu (Oetingenové) na dobu jejího života, pokud zůstane vdovou. Jako vdova vedla poručnickou správu majetku nezletilých synů.

     V roce 1655 převzal dědictví od své matky Markéty Anny, která do té doby spravovala majetek, syn Michael Osvald hrabě z Thun-Hohensteina (*1631 - †1694). Nový majitel si zvolil za své sídlo klášterecký zámek. V roce 1671 rozdělil veškeré rodinné jmění ve tři fideikomisy. První fideikomis klášterecký s Kláštercem, Pětipsy, Benešovem, Žehušicemi a Markvarticemi si ponechal sám. Od té doby také patřil Benešov k majorátu Kláštereckému až do jeho zrušení. Druhý fideikomis děčínský s Děčínem, Jílovým a Bynovcem předal svému bratru Maxmiliánovi (*1638 - †1701) a konečně třetí fideikomis se statky Achleuten-Hochenberg v Horních Rakousích (později choltický), postoupil bratru Janu Arnoštovi (*1643-†1709).

     V roce 1684 zemřela hraběnka Markéta Anna roz. z Öttingennu, která až do své smrti držela Benešov. Ta pravděpodobně v letech 1646 – 1684 sídlila Benešově. Pozůstalost po ní byla dělena na čtyři díly. Benešovské panství obdržel její syn Michael Osvald hrabě z Thunu (*1631 - †1694). Michal Osvald byl dvakrát ženatý: 1.manželka v roce 1654 Alžběta hraběnka z Londronu (†1668), 2.manželka Marie Cecílie hraběnka z Thannhausenu (†1721).

     Michael Osvald byl od roku 1687 tajným radou, místodržícím a přísedícím zemského soudu v Čechách. Zemřel v roce 1694 bez mužských dědiců, měl jen dvě dcery Marii Magdalenu a Eleonoru a tak celý klášterecký fideikomis – Klášterec, Felixburk, Pětipsy i s tvrzí Minickou, Žehušice s dvorem Druhanickým a Benešov - připadl jeho bratru, držiteli děčínského fideikomisu Maxmiliánu hraběti Thunovi (*1638 - †1701).

     Hrabě Maxmilián byl syn Jana Zikmunda a jeho třetí manželky Markéty Anny hraběnky Öttingenové z Baldern. Byl císařský diplomat a vyslanec, komoří a tajný rada, knížecí arcibiskupský dvorní maršálek v Salcburku a od roku 1696 rytíř Řádu Zlatého rouna. Držel rozsáhlý pozemkový majetek v Čechách a měl podíl i na tyrolských statcích. Byl třikrát ženatý: 1.manželka v roce 1664 Marie Františka Emerentiana hraběnka Londronová (†1679), 2. manželka v roce 1680 Marie Magdalena kněžna Liechtensteinová (*1659 - †1687) a 3. manželka v roce 1688 Marie Adelheide hraběnka Preysingenová (†1748). Ze tří manželství Maxmiliána se narodilo celkem šestnáct dětí, které většinou zemřely v dětském věku. Pokračování rodu zajistil pouze syn Jan František Josef (*1686 - †1720).

     V roce 1701 zemřel Maxmilián hrabě z Thunu a všechny tři majoráty, choltický, děčínský a klášterecký zdědil jeho syn Jan František Josef hrabě z Thunu (*1686 -†1720), který převzal v následujícím roce 1702 jejich správu. Byl císařským komořím a místodržícím v Čechách. Oženil se v roce 1708 s Marií Philippinou hraběnkou Harrachovou (*1693 - †1763). V roce 1719 získal Jan František Josef po smrti svého bratrance Romediuse Jana Františka hraběte z Thunu, který zemřel bez dědiců, choltický fideikomis. Když v roce 1720 zemřel Jan František Josef hrabě z Thun-Hohensteinu ve 34 letech, veškerý majetek po něm zdědil jeho devítiletý syn Jan Josef František (Antonín) hrabě z Thun-Hohensteinu (*1711 - †1788) za něhož však panství nejprve spravovala až do roku 1732 jako poručnice jeho matka Marie Filipína hraběnka Thunová, rozená hraběnka Harrachová (*1693 - †1763). Ta se však řádně o panství nestarala a žila velice rozmařile.

     Jan Josef František byl čtyřikrát ženatý: 1.manželka v roce 1733 Marie Kristýna hraběnka z Hohenzollern-Hechingenu (*1715 - †1749), 2.manželka v roce 1751 Marie Alžběta hraběnka z Kolonitsche (*1732 - †1754), 3.manželka v roce 1756 Marie Anna hraběnka z Wildensteinu (*1734 - †1766) a 4.manželka v roce 1767 Alžběta svob.p. z Henningen-Seebergu (*1729 -†1800). Z těchto manželství měl syny Františka Josefa Jana (*1734 -†1800), Václava Josefa (*1734 - †1796), Jana Nepomuka Josefa (*1742 – †1811), Leopolda Leonharda (*1748 - †1826) a Antonína Josefa (*1754 - †1840).

     V roce 1779 Jan Josef František hrabě Thun-Hohenstein pro pokročilé stáří svěřil administraci všech svých panství svému nejstaršímu synu Františku Josefovi Janovi hraběti z Thun-Hohensteina (*1734 - †1800). Ten byl ženatý od roku 1761 s Marií Vilemínou hraběnkou z Ulfeldu (*1744 - †1800).

    V roce 1785 bylo provedeno opětné rozdělení thunských panství na čtyři majoráty, přičemž Benešov se stal součástí majorátu kláštereckého, který zůstal majetkem dosavadního administrátora všech panství, hraběte Františka Josefa Jana. Od té doby byl tedy Benešov opět majetkem klášterecké větve Thunů. V roce 1788 zemřel v pokročilém stáří Jan Josef František hrabě Thun-Hohenstein. Když v roce 1800 zemřel hrabě František Josef Jan, klášterecký majorát po něm připadl na jeho jediného syna, Josefa Jana (Křtitele) hraběte z Thun-Hohensteina (*1767 -†1810). Ten byl dvakrát ženatý: 1.manželka Marie Josefa ze Schrattenbachu a 2.manželka Eleonora Fritschová. Měl jednoho syna Josefa Matyáše (*1794 - †1868).

     V roce 1810 zemřel hrabě Josef Jan a klášterecký majorát po něm zdědil jeho šestnáctiletý syn Josef Matyáš hrabě z Thunu-Hohensteina (*1794 - †1868), jemuž byl však tento majorát zapsán až roku 1816. Josef Matyáš byl znám pro své výtečné působení nejen na svých statcích, ale i působením ve veřejném životě. Měl za manželku Františku z Thunu. Z manželství měl jednoho syna Josefa Oswalda I. (*1817 - †1883), kterému postoupil v roce 1848 celý klášterecký fideikomis. Josef Oswald I. měl za manželku Janu hraběnku ze Salm-Reifferscheidu. Josef Oswald I. zemřel v roce 1883 a dědictví převzal jeho syn Josef Oswald II. hrabě z Thun (*1849 - †1913).

     Když v roce 1891 Salmové-Reifferscheidové vymřeli po meči stala se Jana ze Salm-Reifferscheidu dědičkou pozůstalého panství Lipová, které později převedla na svého syna Josefa Oswalda II.. Tím byla Lipová začleněna do kláštereckého fideikomisu. Hrabě Josef Oswald II. měl za manželku Kristinu z Valdštejna. Od roku 1897 se píše Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheid. Z manželství s Kristinou měl syna Josefa Oswalda III. (*1878 - †1942).

     Když Josef Oswald II. zemřel v roce 1913 převzal správu nad majetkem jeho jediný syn Josef Oswald III. hrabě z Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheid (*1878 - †1942).

     V roce 1923 byly správou thunského panství prodány městu Benešov nad Ploučnicí zámecké budovy – dům Konojedský a Ballamský v Zámecké ulici. O tři roky později v roce 1926 byl na základě povolení okresní komise koupen městem Benešov nad Ploučnicí i Horní zámek s částí panství Thunů.

©PhDr.Zdeněk Henig